Encounterová skupina je způsob, jak pracovat na svém osobnostním růstu. Znamená to větší porozumění sobě, vyjasňování vztahů s ostatními nebo aktivní utváření vlastního života. Děje se tak díky přímé interakci s lidmi ve skupině bez předem daného scénáře. Postupně budovaná důvěra umožňuje účastníkům časem odložit společenské masky a otevřeně a pravdivě projevovat své emoce a postoje – souhlas, kritiku, radost, podráždění, náklonnost, smutek…
Termín „encounterová skupina“ použil poprvé v 60. letech 20. století Carl Rogers, jeden ze zakladatelů humanistické psychologie (podle něj jsou také psychoterapeuti využívající jeho přístup někdy nazýváni „rogeriáni“). Název vychází z anglického „to encounter“ („setkat se“) a odkazuje na to, že se jedná o setkání člověka s člověkem. Sebezkušenostní skupiny tohoto typu měly svůj počátek už ve 40. letech a byly označovány jako „T-groups“. První takovou skupinu založil v roce 1946 Kurt Lewin, od té doby se ale koncept skupin významně posunul.
Komu jsou encounterové skupiny vlastně určeny? Stručně řečeno komukoliv, kdo na sobě chce pracovat, ať ho k tomu vedou nějaké vlastní problémy, nebo se chce jen rozvíjet. Většina problémů v dnešní společnosti, které lidé řeší (pokud pomineme zdravotní obtíže), vyplývá ze vztahů s ostatními. A právě pro práci na vztazích jsou encounterové skupiny skvělé, ať už jde o vztah s partnerkou/partnerem, rodinou, kolegy v práci nebo autoritami.
Uveďme příklad: Někteří lidé se potýkají s tím, že už několikátý partner v řadě má vlastnosti nebo postoje, se kterými nejsou v souladu. Trápí se tím, proč je jejich partner nedokáže pochopit a ocenit, proč jsou ve vztahu opakovaně nešťastní a jestli někdy najdou toho pravého. Někteří se nakonec rozejdou a zkouší vše od začátku, jiní nabudou přesvědčení, že tak už to prostě chodí, překousnou svou nespokojenost a pokračují ve vztahu. Encounterová skupina zde může pomoci k uvědomění, co takový člověk ve vztahu chce, jaké si vybírá partnery a proč. Často se ukáže, že navazuje vztahy s partnery majícími podobné vlastnosti a navíc se sám ve vztazích chová stále stejně, a tak se vždy dopracuje ke stejnému výsledku. Platí, že pokud použijete stejný postup, dostanete zpravidla stejný výsledek. Sebezkušenostní skupina je možnost, jak poznávat svoje „postupy“ a měnit tak výsledky, kterých v životě dosahujeme.
Skupinu tvoří účastníci a facilitátor (či facilitátoři), přičemž není dán jiný program než časový rámec setkání. Často se jedná o víkendové setkání, které se několikrát do roka opakuje. Během setkání všichni sedí v kruhu a po úvodním nezávazném klábosení skupina utichne a čeká se, co se bude dít. Vzhledem k tomu, že lidé většinou nechtějí strávit víkend sezením mlčky, někdo se dříve či později ozve a začne hovořit o nějakém zážitku, tématu nebo položí otázku. Ostatní volně reagují, přičemž se debata zpravidla dostává od příběhu „tehdy a tam“ k dění „tady a teď“. To je charakteristickým znakem encounterové skupiny: zárodkem diskuse může být cokoliv, to cenné se však ukrývá v tom, co diskuse v účastnících vyvolává tady a teď. A diskuze v lidech vždy něco vyvolá – vzrušení, zvědavost, pobouření, napětí, radost, únavu, touhu porozumět, lhostejnost… Do diskuze přitom není nikdo nucen a za její průběh jsou všichni zodpovědni rovným dílem.
V dobře fungující skupině vzniká důvěra, ve které mohou lidé svobodně projevovat své emoce (které jinde často blokují), klást si dříve nepoložené otázky a hledat odpovědi. 
Výraznou měrou k tomu může pomoci facilitátor, jehož úlohou je být k účastníkům pravdivý, pojmenovávat nezachycené procesy ve skupině nebo momenty, kdy je někdo neporozuměný. Facilitátor skupinu nevede, nepředkládá žádný program, je zde proto, aby facilitoval – reagoval a napomáhal v rámci toho, co jednotliví členové přinesou.
Výsledkem práce na sobě v rámci encounterové skupiny je odhalení vlastních skrytých mechanismů vnímání, uvažování a rozhodování. Díky tomu zjišťujeme, co nám (ne)vyhovuje a co vlastně chceme ve svém životě změnit. Chce to úsilí a čas. Zažité představy o sobě a zaběhaná řešení jsme si budovali roky, a tak není jednoduché je opustit. Ukazuje se ale, že bez ohledu na vnější okolnosti můžeme my sami dělat mnoho věcí, kterými měníme svůj život k lepšímu. Postupně získáváme více svobody, intenzivnější zážitky a přitom svého druhu lehkost, jdeme více podle sebe a méně podle druhých.
Kdokoliv, kdo přemýšlí o sobě, o druhých, o tom, jak být spokojený, o tom, co v životě chtít, co odmítnout a jak mezi tím rozlišit, o tom, co si dovolit projevit a co potlačit, o vztazích a o životě, bude v encounterové skupině správně. Celý proces je přirozený, bez dané struktury a nevyžaduje žádné specifické dovednosti. Jediná potřebná věc je ochota se nad sebou zamýšlet a být s lidmi.